Do puntíku zorganizované kabelky

Jsou věci, do kterých se zamilujete na první pohled. A přesně to se mi stalo, když jsem loni v BoConcept viděla věšáky alias barevné puntíky. Čekala jsem několik měsíců na Dny Marianne bydlení, abych si je dopřála za příjemnější cenu. A pak jsem několik dalších týdnů čekala, až mi je má láska navrtá. No a pak jsem se dočkala a mám velkou radost. Moje kabelky Goshico už konečně mají důstojné místo a nemusí se mačkat na věšáku mezi kabáty.)

Fotka je dost hrozná, ale ve skutečnosti to vypadá fakt hezky.)

Než se věšáky navrtaly, musela jsem si je nafotit, protože jsou prostě moc krásný.) Nevím, kdo s tímhle nápadem přišel jako první, ale věšáky alias puntíky byly letos velký hit. Moc se mi líbí i verze pro děti, jenže ty mají k dispozici tolik dalších roztomilých věšáčků ve tvaru koloušků, králíčku, mašliček a kytiček, že jsem do teď zatím nezvládla žádný vybrat. Ale pracuju na tom.)

V nové kolekci značka BoConcept tyhle věšáky nahradila háčky Grip, které už se mi ale tolik nelíbí.

A teď už dětská inspirace. Kromě všech těch věšáčků šílím taky z ramínka ve tvaru obláčku. To je tak krásný.)

1. Geometrický motiv na věšáčku od The Land of  Nod 2. Ramínka Cloud hangers od Down to the woods 3.+4. Nástěnné puntíky od The Land of Nod 

Makronky jako vánoční cukroví

Jestli mi do Vánoc vydrží aktuální cukrářské nadšení, přidám ke klasickému cukroví taky makronky. Nebo se o to aspoň pokusím. Krásné inspirace je všude plno. Já se s tím teda nehodlám nijak zvlášť crcat, postačí mi, když se mi prostě povedou. Zdobení vánočních motivů vynechávám.)

Vánoční makronková inspirace z blogů HomeSeasons, Bonbini, Pop Culture&Fashion Magic a Syrup&Tang

Vycházet budu z knížky Makronky - 30 receptů na dokonalý požitek, kterou jsem si půjčila v knihovně. V ní se dočtete, že makronky jsou zpravidla drobné mandlové "laskonky", které sice dnes patří k chloubám francouzského pekařství, pravděpodobně ale byly stvořeny v Itálii. Za jejich roztomilým vzhledem stojí celkem náročná příprava, kterou i zkušení cukráři pilují celé roky - to jen tak na uklidnění, když se vám náhodou nepovedou hned napoprvé.)

Na fotkách z knížky, kterou za 134 korun koupíte třeba tady, vidíte Borůvkové makronky, Minimakronky a Růžové makronky

Můj první pokus o minimakronky jste mohli sledovat na FB. Ne že by to dopadlo úplně špatně, ale čekala jsem to lepší. O svátcích chci ale zkusit ty růžové. Vždycky nesnáším, když je v receptech nějaká skvělá přísada, která se nedá sehnat v normálním obchodě, ale tentokrát přivřu oči, a začnu hledat, kde seženu růžovou vodu - byly by, prosím, nějaké tipy?.)

Kromě půl lžičky (do těsta) a dvou lžiček (do náplně) růžové vody budu na 16 kousků potřebovat:

3/4 hrnku mletých mandlí

hrnek moučkového cukru

2 bílky z velmi velkých vajec

1/4 hrnku krupicového cukru

ještě růžové potravinářské barvivp, néé, ale ok.)

lžíce kandovaných růžových okvětních plátků (to asi vynechám a jako vždy to posypu našimi oblíbenými barevnými kuličkami.)

Náplň: 2/3 hrnku smetany ke šlehání

Mandle s moučkovým cukrem rozmixuju. Ušlehám bílek, do kterého jemně zašlehám krupicový cukr. Mandlovou směs osmičkovým pohybem po třetinách zapracuju do sněhu. Hmota má ze stěrky stékat jako stuha (hmm.)

A teď neudělám stejnou chybu jako minule a nebudu se spoléhat jen na sáček a svou šikovnost. Kolečka si pěkně vyznačím (zabořím skleničku nebo vykrajovátko do cukru a "obtisknu"). Tentokrát určité krásná.) kolečka posypu zdobením  a dám péct. Píšou 10 až 15 minut, ale minule to trvalo nejmíň půl hodiny. Máme trošku málo výkonnou troubu, čas je tedy potřeba přizpůsobit konkrétním domácím podmínkám.

Hotové korpusy nechám vychladnout a uskladním podle toho, kdy se do toho pustím. Zmražené v ledničce vydrží měsíc, jinak schované ve vzduchotěsné nádobě asi tři až čtyři dny. V ledničce s náplní pak zhruba dva až tři dny. 

A takhle hezky je pak srovnám do krabičky pro tety, strejdy i babičky.)

Pokud se do makronek taky pustíte, tak přeju hodně štěstí, a budu se těšit na reporty.)

Dokreslovánky

Minulý týden jsme zatoužila být znovu studentkou. Ale ne ledajakou. Studentkou nějakého tvůrčího oboru. Takže studentkou, kterou jsme nikdy nebyla.) Stalo se to tak, že jsem se potkala s Lindou Retterovou, aby mi předala její domalovánky Dokresli (s Domi už jsme je překřtily na Dokreslovánky.) Daly jsme si sraz před vchodem UMPRUM, ale když jsme se sešly, Linda si vzpomněla, že dokreslovánky nechala v ateliéru. A tak jsme se vydaly dovnitř. Varovala mě, že se nemám na co těšit, protože tam prý je stejná zima jako venku. Politovala jsem ji, ale ona to nesla statečně, že snad brzo začnou topit nějak víc. Tak snad bude studentům tvůrčích oborů brzo teplo.)

Už před vrátnicí mě upoutala výloha plná art knížek. Prodejní místo bylo zrovna zavřené, ale určitě se pro ně vrátím:) No a pak už mě vlastně upoutalo úplně všechno. Připadala jsem si, jako na pokračování Designbloku.) Krásné prostory plné autorského umění. Nechtěla jsem Lindu moc zdržovat a tak jsem rychle cvakala, co mi zrovna padlo do oka. Chodbu, nasprejovanou kočku i spěchající Lindu s batohem na zádech.

Interiér Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze

Po mnoha a mnoha schodech jsme se dostaly k jejímu ateliéru, ze kterého jsem byla opět paf. To musí být úžasné, když se tam všichni sejdou, a pospolu tvoří.) Kdybych chodila s Lindou do "třídy", navštěvovala bych Ateliér filmové a televizní grafiky. No jestli ti, co tam učí, jsou stejně vtipní jako ti, co napsali text k oboru na webu školy, tak to tam musí být jedna velká zábava.)

Linda a její ateliér

No a teď už k samotným dokreslovánkám, které jsou naprosto úžasné. K dispozici je modrá a červená verze, takže jsem pro jistotu vzala obě. Samozřejmě jsem koketovala s myšlenkou, že bych je dala Domi až k Vánocům, ale myslíte, že jsem to vydržela? No, ne no.)

Dokresli by Linda Retterová

Domi má ráda, když vybarvujeme nebo kreslíme společně, takže se právě díváte na výsledek týmové práce.) 

Iri fotografkou

Česká tisková kancelář se rozhodla, že její redaktoři nebudou jen psát, ale taky fotit, a tak mě vyslala na kurz. Vyfasovala jsem Nikon D5000 a těšila se, že se konečně dozvím, jak správně zaostřit, zazoomovat a tak podobně. To jsem se docela spletla. Na kurzu Základy fotožurnalistiky mi neřekli ani to, jak foťák zapnout.) Učili jsme se totiž, jak věci správně zachytit. Ovládání foťáku se tak nějak předpokládalo samo sebou. Nicméně jsem se dozvěděla, že správný fotograf v sobě musí mít kus umělce, technika i odborníka - tedy že by měl rozumět tomu, co fotí. No, já si myslím, že fotograf musí mít hlavně styl.)

No, ne?.)

U reportážní fotky je pokud možno nejlepší, když je na ní zachycen člověk. Ideální je samozřejmě tvář s nějakým zajímavým výrazem, ale když to nejde jinak, postačí aspoň ruka.) O realistický dojem se postará černá a bílá, které by na fotce neměly chybět. Kompozice záleží na konkrétním záběru, ale to nejpodstatnější by nemělo být ve středu, protože záběru pak chybí dynamika.

Ok, vyzbrojeni teoretickou přípravou jsme vyrazili do terénu (centra Prahy) plnit úkoly:

1) udělat fotku, jejíž součástí bude člověk

2) vyfotit něco tak, že nebude poznat, co to je.)

3) vyfotit cokoliv, co nás zaujme.

No, zklamu vás. Jako člověka jsem si vybrala návrhářku Natálii Steklovou, za kterou jsem běžela do jejího shop&café, ale odborníci mi mou fotku naprosto strhali. A to jsme ještě s Natalií vybíraly šaty, které na fotce vyzní nejlíp. No nic, chlapi.) Zaujalo mě toho hodně, ale nic takového, aby to zaujalo i hodnotící pány. Úspěšná jsem tedy byla jen v abstraktní kategorii, kde se moje dvě fotky dostaly do výběru na Facebooku. Wow.) Tady je máte a já se jdu zase vrátit k focení na mobil.)

Abstrakce číslo 1 a 2 by Iri Novak.)

Když grafička potká textařku ...

... vznikne buď začátek skvělého přátelství jako u mě a Myyny.) nebo taky úžasné studio One Must Dash s nabídkou vtipných plakátu v úsporné, ale zároveň velmi přitažlivé grafické podobě. Anki Josefsson a Anneli Sandström, které za projektem stojí, navíc tvoří taky nápadité věci do bytu jako třeba obří rozevřené nůžky fungující jako věšák nebo tašku ve tvaru dopisní obálky. Všechno je to prostě "One Must Have", pardon Dash.) 

Anki Josefsson (copywriterka) & Anneli Sandström (grafička) sice pochází ze Švédska, ale žijí a tvoří v Anglii.

Všechny jejich plakáty si dokážu představit u sebe doma. Některé z nich jsou navíc skvělým tipem, jak donutit mou lásku, aby si taky nějaký vylepil kolem svojí pracovny, která je z mého pohledu příliš "IT", ale zoufale málo "art".)

Mám doma skvělýho tanečníka, o tom žádná.) A kdyby tenhle kompliment nezabral ...

... půjdu na to přes city.) Ale psací stroj si dám do pracovny já ...

... nejlépe v kombinaci s plakátem Shhilence. Celá rodina to sice nesnáší, ale když píšu, potřebuju ticho:))

A teď už slíbené nůžky a obálková taška. Oboje nemá chybu. 

Jak se na Designbloku mluvilo o módě a designu

Dobrá zpráva na začátek. Naše země se stává kreativním prostředím pro designéry z celého světa. Na diskuzi Design Talk, která se v rámci Designbloku uskutečnila ve středu v Kafkově domě, to řekl kreativní ředitel české značky Lasvit Maxim Velčovský. Máme tady totiž úžasné řemeslné zázemí založené z velké části na ruční práci, ze které se zahraničním tvůrcům doslova tají dech. Podle Velčovského zkušenosti z nedávného Design Festivalu v Londýně skoro všichni designéři vyrábějí sklo a porcelán v Čechách.  "Pro cizince je nejdůležitější vidět naší huť, často u nich dojde k nápadu, až když to místo vidí. Máme tu neuvěřitelné zázemí a know-how, což je věc, která není samozřejmá," řekl designér.

Kolekce Neverending Glory inspirovaná slavnými lustry od designérské dvojice Jan Plecháč & Henry Wielgus pro Lasvit byla vystavené v Openstudiu v Kafkově domě.

S tím souhlasí také designérka Lucie Koldová. Zatímco třeba sklárny ve Finsku podle ní působí sterilně, ty české mají atmosféru. "V Novém Boru zažijete skláře v reálném životě, jak vypadají, jak se chovají, je to emocionalní zážitek," uvedla Koldová, která zároveň působí jako kreativní ředitelka českého výrobce svítidel Brokis.

Svítidlo Capsula od Lucie Koldové pro Brokis na prezentaci v Superstudiu Nákladové nádraží Žižkov

Sklo je v současném designovém světě velké téma, ke kterému mají Češi rozhodně co říct. Sklářství má u nás velkou tradici, která se rozvíjí už od 13. století. S tím ale souvisí i náročnost českého trhu, ze kterého mají výrobci velký respekt. "Nejdřív jsme se snažili prosadit ve světě. Teprve když už jsme něco zaznamenali a udělali ve světě, tak jsme si troufli oslovit český trh. Je mnohem náročnější než ten světový. Je tady obrovská tradice a základ pro sklářství," uvedl v rámci Design Talk ředitel sklárny Bomma Jiří Trtík.

České skleněné umění: Skleněné městečko od Michaely Tomiškové, Těžítko Spring od Leoše Smejkala a kolekce Stone Jiřího Pelcla pro značku Bomma.

Mezinárodní tvůrčí myšlení je ale u nás podle účastníků diskuze spíš vzácné. Většinou všichni naopak přemýšlí tak, že nejdřív zkusí, zda jejich tvůrčí nápad bude fungovat doma, a pak se teprve možná odhodlají oslovit zahraniční publikum. Nákupčí milánského obchodního domu La Rinascente Gilles Massé ale začínajícím tvůrcům radí, aby přemýšleli na mezinárodní úrovni. Jeho slova potvrzuje belgická návrhářka Katrien Van Hecke, podle které je důležité mluvit s lidmi, a ukazovat jim svou práci. Módní designérka, která svou tvorbu založenou na etickém přístupu a inspiraci uměním nabídla v rámci Designbloku na přehlídce Fresh From Flanders, zároveň upozornila, že podstatné je také účastnit se fashion weeků a hlavně věřit vlastnímu stylu.

Aktuální kolekce Katrien Van Hecke, zdrojem fotky je její FB

Když chce člověk prorazit v módě, musí se podle Massého vyzbrojit velkou trpělivostí, ale zároveň být stále ve střehu. Zatímco tvorba kolekce může trvat až několik let, na prezentaci v italském obchodním chrámu má pouze šest až dvanáct měsíců. "Pokud do roka není úspěšná, je stažena z prodeje," uvedl Massé na pátečním Fashion Talk. Za úspěšností módní značky pak podle něj často stojí příběh, skrz který zákazníci konkrétní módní tvorbě porozumí. 

Nákupčí milánského obchodního domu La Rinascente Gilles Massé upozornil, že zákazníci musí konkrétní módní tvorbě porozumět. Nejlépe prostřednictvím příběhu. Zdroj fotky: web České televize, kde si záznam z Fashion Talk můžete pustit.

Diskuzi naslouchala šéfka Designbloku Jana Zielinski, podle které je smutné, že debatu, jíž se účastní jeden z nejvýznamnějších nákupčích světa, si přišlo poslechnout jen pár tvůrců. Globální myšlení českým návrhářům podle ní zatím chybí. "Ještě pořád řada z nich přemýšlí pouze v rámci českého trhu. To, co jsme tady slyšeli, by měl každý z nich slyšet a je jich tady jen pár, kteří si to přišli poslechnout," okomentovala debatu kurátorka Designbloku. 

Diskuze se měly zúčastnit také návrhářky Klára Nademlýnská a Hana Zárubová, které se z ní ale kvůli přílišné pracovní vytíženosti omluvily. Debata o úspěšném budování módní značky v mezinárodním měřítku se tak musela obejít bez české účasti. 

Nevím, do jaké míry si čeští módní tvůrci nevěří nebo nemají dostatek času, peněz nebo sponzorů na prezentaci v zahraničí. Jsem si ale jistá, že jsou tady takoví, ze kterých by svět šílel minimálně tak, jako z nich šílím já.) V rámci prezentace na Designbloku určitě značka Segrasegra, do jejichž šatů z nové kolekce Introspection. jsem se o víkendu zamilovala na Pop-up shopu módy a šperku v Kafkově domě, a pak Chi-Chi návrhářky Josefiny Bakošové, která měla ve čtvrtek přehlídku nové kolekce Black v galerii Harddecore.

1. + 3. Šaty Chi-Chi z nové kolekce Black, 2. Sukně Segrasegra z nové kolekce Introspection.

/Post vychází z textu psaného pro ČTK./

Objev roku letošního Designbloku.)

Láska na první pohled existuje. Minimálně ta designová. Když jsem včera v Openstudiu Designbloku v Kafkově domě spatřila komodu a stůl z nové kolekce značky CBY (CreatedBy), okamžitě jsem se zamilovala. Hravý nábytek inspirovaný světovým designem 50. a 60. let je přesně to, co mi na českém trhu chybělo. Autory designového snu jsou Jan Skácelík a Libor Bazala, který mi hezky zapózoval u pracovního stolu Workspace (škoda, že už jeden mám.).

Libor Bazala u stolu Workspace z nové kolekce CBY na letošním Designbloku, cena 19.900 korun

Součástí nové kolekce studia, které funguje čtyři roky, je také jídelní stůl, knihovna a komoda, jež je na Designbloku vystavena spolu s úžasným konferenčním stolkem. 

Komoda Expo 1, cena 18.900 korun

Odkládací stolek Coffee Leave, cena kolem 5000 korun

Na závěr přidávám oficiální fotky, které jsou o poznání hezčí, než ty moje z Designbloku (které jsou ale o to autentičtější.) Pokud vám stůl něco připomíná, vaše tušení je správné. Jak Libor hezky řekl, jde o "přiznanou inspiraci" stolem Home Desk od George Nelsona. Inspiraci skvělými věcmi z minulosti já jen tleskám a znovu musím říct, jak moc jsem nadšená, že se něco tak krásného zrodilo právě u nás.

Nová kolekce CBY, zdrojem fotek je designový e-shop Indielabels.cz

Pracovna už se rýsuje ...

Poslední týdny nebo spíš měsíce jsem věnovala spoustu času prohlížení fotek z kategorie Home Office. Na internetu, v knížkách i časopisech. Sem tam jsem různě zařízené kanceláře omrkla i naživo, abych si udělala představu, jak si ten svůj pracovní koutek vybavit co nejlíp. Chtěla jsem mít co nejkrásnější stůl, nejstylovější židli a co nejkreativnější doplňky od stojanu na tužky až po vylepené plakáty. Tak nějak jsem ale pozapomněla na tu nejdůležitější věc. Co u toho stolu budu dělat a jaké z toho pro mě plynou potřeby. 

První pracovní noc u nového stolu byla zvláštní. Nějak jsem se nemohla pořádně "usadit" a byla jsem nesvá. Pracovní plocha je fakt velká, a tak jsem si říkala, že nebude problém, když na ní bude taky hodně věcí. Časopisy, sem tam knížka, papíry a poznámkové bloky. Hodně bloků. Stůl má sice dva šuplíky a ještě vnitřní poličku, ale zdálo se, že to nestačí. Chyběl mi pořadač, který pojme všechy ty magazíny, prospekty a katalogy, ze kterých při psaní i kreslení čerpám inspiraci. Dál jsem zjistila, že potřebuju HEZKOU krabici, do které naskládám všechny ty svoje deníčky, pastelky, gumu a další nezbytnosti, které potřebuju, když na mě přijde "inspirace".) 

Zní to jednoduše. Krabic a pořadačů je v nabídce firem i drobných tvůrců tolik, že si člověk připadá jako v papírové cukrárně. Jenže já jsem stejně pořád nemohla narazit na ten pravý krabicovo-pořadačový pár. Přemýšlela jsem i o vlastní tvorbě, ale polepených a pomalovaných krabic máme doma už tolik (zcela plných.), že jsem si chtěla dát tvůrčí pauzu, a oboje pořídit nové. Trendy. A zároveň jemné a osobité. A našla jsem. Moje představy dokonale splnila řada Geometric od dánské značky House Doctor, kterou nabízí Bella Rose. 

Kartonový box s úžasným knoflíkovým zapínáním a ručně vyrobený pořadač na časopisy z řady Geometric. 

Když už jsem vám konečně odtajnila první fotku nového pracovního koutku, hned vám přidám další.) Spousta věcí mi ještě chybí, ale už se to začíná docela rýsovat. Nevím, jestli je to reálné, ale mini koutek bych chtěla ještě rozdělit tak, abych pravou část používala jako kosmetický stolek plus miniaturní šatnu. Beauty nezbytnosti bych chtěla dát do pravého šuplíku (ok, budu potřebovat minimálně ještě jednu krabici.), a vedle zrcadla chci dát nějaké háčky a poličky. Už tak se ale v ložnici kvůli stolu nedá skoro hnout, tak uvidíme, jak to dopadne (respektive projde u muže.))

Tady to máte v plné kráse. Snažila jsem se vám to trochu naaranžovat, ale když jde do tuhého, a já opravdu začnu pracovat, na stole to vypadá úplně jinak, respektive stůl není skoro vidět.)

Tenhle krásný plakát od Dany S. jsem musela sundat ze zdi, abych uvolnila místo jedné dřevěné jihokorejské masce (moje není.) Moudřejší holt ustoupí:), a tak se mi obrázek zatím válí na stole, než pro něj najdu nové místo.

A to je konec přátelé.) Tak zase příště.

Alternativní design. Z plsti.

V mém aktuálním případně se alternativním designem rozumí design levnější. Určitě to znáte. V časopise, nebo dnes už častěji na Pinterestu.), vidíte nějakou věc, po které vaše srdce zatouží. Nejdřív hledáte, kde se to dá koupit. Když se vám to povede, vyděsí vás, kolik za to chtějí. Začne pátrání po levnější variantě. Ti šikovnější začnou přemýšlet o tom, jak ji vyrobit. A přesně to se mi stalo. Vlastní výrobu jsem tedy rovnou zamítla. Nejsem šikovná ani trochu a na tohle bych musela být šikovná docela hodně.) A vlastně to bylo ještě trochu jinak. Na levnější a u nás dostupnou variantu mě přivedla jedna fanynka Můj dům, můj squat na Facebooku, které tímto velmi děkuju. A teď už bych konečně mohla říct, o co šlo, že?.)

V létě jsem zamilovala do plsťových tašek Meno alá úložných boxů, které pro finskou značku Iittala navrhnul designér Harri Koskinen. 

FB Iittala

Skoro hned jsem volala do firmy Designor, která u nás věci od Iittaly prodává, jestli tašky už mají v nabídce, a kolik stojí. Když jsem se to dozvěděla, začalo mi být tak nějak jedno, že budou ještě pár týdnů nedostupné (teď už jsou.) Velká varianta kolem 2500 korun, uff. A tak jsem dala na onen tip a tašku si objednala v Brněnské továrně plsti. Protože šlo o kousek na míru, musela jsem s pravdou ven, a místo složitého popisování jsem jim rovnou poslala fotku. Nijak se ale neurazili, byli velmi milí a vstřícní a poslali mi odhadovanou cenu. 450 korun. No, není to nádhera? Protože jsem se s objednávkou zrovna strefila do dovolených, na tašku jsem si chvilku počkala. S napětím. Přece jen jsem se bála, jak to dopadne. Dobře. Z výsledku jsem nadšená. Tašku jsem potřebovala na chodbu na skladování papíru určeného do sběru. Teď je naše vstupní místnost hned o něco hezčí. Dřív tam totiž stály tašky z papíru.)