Urban Vintage

Víte, co bych si přála? Aby česká verze Elle Decoration byla na stejné úrovni jako ta švédská. Naivní, já vím.) Nechci toho ale zas tak moc. Pro začátek by stačilo, kdyby měl časopis aspoň vlastní web. Teď má jakousi kategorii v rámci celé Elle.cz, kde skromný obsah tvoří kombinace PR článků, propagace vlastních aktivit a průměrných textů, které postrádají nápad. Švédská mutace má nápady naopak skvělé. Čerstvým příkladem je třeba nová obrázková galerie, ve které lze vyhledávat podle konkrétních místností:

Pracovny (Arbetsrum)

Elledecoration.se

Obývací pokoje (Vardagsrum)

Elledecoration.se

Obrázky můžete hledat taky podle konkrétních prvků jako jsou tapety, textil, dlaždice nebo třeba pohovky. Pod každou fotkou je odkaz na článek, ze kterého obrázek pochází. 

Textil

Pohovky (Soffor)

Elledecoration.se

Rostliny (Växter)

Elledecoration.se

V galerii na Elldecoration.se je i Loft v New Yorku z knížky Urban Vintage

Poslední fotka odkazuje na článek o knížce Urban Vintage od blogerky Idy Magntorn, která navštívila a nafotila domy a byty v New Yorku, Los Angeles, Paříži, Kodani a Londýně zařízené ve vintage stylu. Výsledkem je krásná podívaná, o které jsem v pondělí psala pro magazín Bonami. Říkala jsem si, jak hezky by se v knížce vyjímala taky Praha. Ida by do ní klidně mohla převzít některou z reportáží z webu O bytech a lidech.) Třeba bydlení ilustrátora Vladimíra Strejčka ze studia DRAWetc.

Pražský byt kreslíře Vladimíra Strejčka

Porcelánový lední medvídek a další přání

Tenhle týden oslavují nejen všechny děti, které mají jarní prázdniny, ale také lední medvědi. Na čtvrtek 27. února totiž připadá jejich mezinárodní den. Zoo Praha ho už připomněla v neděli díky akci Od pólu k pólu, která odpoledne vyvrcholila malým medvědím představením. Lední medvědi v pražské zoologické zahradě dostali speciální dort z mražené zeleniny a také nové hračky ve formě bójek, se kterými předvedli roztomilé kousky. Jako velké milovnice ledních medvědů jsme u toho s Domi nemohly chybět a taky jsme si to hezky vyfotily.

Zoo Praha, 23.2. 2014

Lední medvědy máme taky doma. Bydlí s Domi v dětském pokojíčku, ale maminka si je občas půjčuje. Někdy jen tak pro radost, protože jí připomínají příběh o lední medvědici, který zná od své babičky, jindy proto, že jsou tak fotogeničtí. Díky tomu se třeba jeden z nich připojil k focení nové židličky a stoličky z kolekce dětského nábytku Flip Flap, které máme od pátku doma. 

Jako první zákaznice jsem od EP studia dostala k židličce bonus - stoličku zdarma.)

Nějakého toho medvěda by ale maminka chtěla i do své šperkovnice. Konkrétně  náhrdelník s porcelánovým ledním medvídkem od britské značky And Mary, která dělá krásné vintage šperky. Medvídka jsem si dala do seznamu soutěžních přání, která v případě výhry dostanu od Dejmidarek.cz. Konkrétní pravidla soutěže, ve které se hraje o dárky ze Zoot.cz najdete tady. 

Od And Mary si přeju řetízek se sedícím medvídětem, nevadil by mi ale ani ten prstýnek nebo porcelánový medvěd při chůzi.

A na Dejmidarek.cz si v rámci soutěže přeju ještě jednoho medvěda. Tentokrát jde o tašku s potiskem ikonického popelníku od společnosti Ditmar Urbach vyrobeného v polovině minulého století. Inspirací pro jeho vznik byla medvědice Nora, která do Zoo Praha přišla v roce 1932 z cirkusu Karlas. Já po tomhle popelníku toužím, ale než si ho pořídím z nějakého bazaru, tajně doufám, že se u nás v rodině někde najde. Zaúkolovala jsem všechny možné rodinné příslušníky, ať se snaží, dokonce jsem zjistila, že podobný skleněný popelník měl kdysi můj táta, ale kde je mu teď konec, samozřejmě nikdo netuší. 

Taška s medvědem z kolekce Dobro pro Vánoční bazar Ani Geislerové ze Zoot.cz, skleněný popelník je z Retrohome a můj vysněný keramický skvost odsud.

WebRep

currentVote

noRating

noWeight

Výtvarka!

Když jsme s Domi před časem byly docela dlouho nemocné doma, zjistila jsem, jaký skvělý dopolední program běží ve všední dny na Déčku. Třeba taková Výtvarka! - kanadská obdoba (z orig. Artzooka!) českých Šikulů, ve které se tvoří různé výtvarné projekty. Pořad uvádí Jeremy, který to na můj vkus trochu přehání s izolepou, ale některé nápady jsou docela fajn. Zaujala nás třeba technika obtisknutých obrázků, se kterou jsme strávily jedno milé odpoledne. Jednoduše vezmete nějaký obrázek, který se vám líbí (my použily krásné fotky z loňského katologu značky Benetton), přeložíte přes něj potravinovou fólii, přilepíte ho izolepu (a je to tady.) a nejvýraznější obrysy obtáhnete barvou (my měly jen vodovky, ale tempery by byly určitě lepší). Pak vezmete čistý papír, na který se barvy otisknou. Velká zábava je to hlavně proto, že nikdy není úplně jisté, jak bude výsledný otisk vypadat. S každým novým obrázkem tak přichází nové napětí.) Pojaly jsme to jako kolektivní práci - Domi obkreslovala a já dokreslovala to, co se nedotisklo. Vzhledem k tomu, že otisknutý obrázek je zrcadlově otočený, moc mi to dokreslování nešlo.) Ale i tak to ve výsledku vypadá docela hezky. Kdybychom vzaly nějaké jednodušší obrázky třeba ptáčka (tak jak to udělal Jeremy), bylo by to lehčí, ale fotky dětí byly zase zábavnější. Ze zbytku katalogu jsme si udělaly koláže, což Domču strašně bavilo. 

Tahle holčička se Domi hrozně líbila.) Snažila jsem se jí vnutit, že přesně takhle jsem vypadala, když jsem byla malá, ale moc mi to nevěřila.)

Na jedné stránce katalogu byla holčička se skvělým obrázkem na tričku, kde byl kufr s balónky. Ta se ale Domi nelíbila a tak jsme to její tričko dokreslily jiné její favoritce, které jsme odstřihly původní pruhované triko.) Domi si pak všechny svoje oblíbence vystřihla a nalepila. 

A všechny naše výtvory jsme pěkně daly na nástěnku v pokojíčku.)

Vlasy jako znamení krásy

V dětství mě máma s babičkou stříhaly na kluka. Starší sestra měla vlasy samozřejmě dlouhé a tak jsem jí je patřičně záviděla. Vnímala jsem tehdy vlasy jako znamení krásy.) V pubertě jsem si svůj sen konečně splnila a nechala vlasy narůst. Těšily mě komplimenty, jak jsou krásné a husté. Poprvé jsem na ně byla pyšná.) I když se zdá, že vlasy zrovna nepatří k nejdůležitějším věcem v životě, jejich role je docela podstatná. Často nás upoutají, když někoho poprvé spatříme. Zmíníme je, když někoho chceme popsat. Dotýkáme se jich, když jsme nervózní. A někdy se za ně i schováváme. Tak jako Iva Kukuric, jejíž práce mě zaujala při včerejší návštěvě Ateliéru keramiky a porcelánu v rámci Artsemestru. Její husté, dlouhé a krásně vlnité vlasy hrály hlavní roli při zpracování tématu "self portrait".

Iva Kukuric: Self portrait

Práce Ivy ale nebyla jedinou, která mi připomněla dětství. Nostalgie na mě padla i při vstupu do Ateliéru designu nábytku a interiéru, kde upoutalo mou pozornost svítidlo Cotton candy. Vím, že se na exponáty nemá sahat, ale neodolala jsem, a zabořila ruku do měkoučké ovčí vlny, jejíž načechraný objem a růžová barva symbolizovaly cukrovou vatu. Moc se mi líbil text, který byl u Cotton Candy přiložen. Natalie Bocková osvětlenou vatu stvořila při splnění úkolu na téma "Forma následuje materiál", kdy studenti měli experimentovat s materiálem a jeho vlastnostmi. Čím víc o tématu přemýšlela, tím větší k němu měla respekt, a stávala se menší a menší, až byla tak malá, že se velice snadno vrátila do svých šesti let, kdy se "děti nezabývají tolerancí krásy, sází na emoce a vnímají intenzivně první dojem".

"Ten den, kdy vás rodiče poprvé vzali na pouť a s velikým úžasem jste si vzali do ruky tu růžovou, nadýchanou, obláčkovou věc, která v ten moment nechala v dáli všechny vaše nejvyzrálejší představy o ideální kráse." Natalie Bocková, Cotton candy

Natalie Bocková: Cotton candy

V Ateliéru módní tvorby mě zaujal pletený model od Jany Mikešové, který využívá principu Möbiovy pásky. Objev deformace dvourozměrné plochy do třetího rozměru s jedinou stranou i hranou, ve které splývá rub a líc, v roce 1858 učinili nezávisle na sobě dva matematikové. Šťstnější z dvojice byl August Ferdinand Möbius, protože právě po něm dostal kuriózní spletenec své jméno. Inspirace Möbiovým pásem je mezi designéry docela častá. A nejen v módě, ale i v interiéru. Designérská dvojice Paolo Lucidi a Luca Pevere například atypický tvar využila jako základ pro stolek Mobius navržený v roce 2008 pro značku Kristalia.

Kolekce Do (Předu): Möbiova páska, Džichta a Kaleidoskop - tři modely Jany Mikešové, které jdou (do)předu.)

Stolek Mobius od značky Kristalia, u nás ho prodává Punto design (za cenu asi od 27.000 korun).

Zajímavé věci jsme objevila taky v Ateliéru designu oděvu a obuvi a v Ateliéru K.O.V., který je zkratkou slov Koncept, Objekt, Význam. Ač návrhy vznikaly nezávisle na sobě, některé spolu tak ladily, že bych je nejradši viděla ve vzájemném doplnění. To se asi nestane, tak jsem si z nich aspoň pro radost udělala malou koláž.

Artsemestr zima 2014, bílé šaty jsou od Kateřiny Babíkové, kabelky navrhla Alžběta Dvořáková a dřevěné kaktusy Adéla Fejtková. 

Dneska na Artsemestr beru Domi. Myslím, že se jí budou líbit hračky v Ateliéru K.O.V., kde je třeba funkcionalistický dům pro panenky inspirovaný tvorbou Le Corbusiera, nebo dřevěná skládačka ve tvaru asijských znaků. A určitě ji bude bavit i L'Atelier Automatique, kde vás studenti "vyilustrují".) V automatu si zároveň můžete koupit i víno nebo bagetu. 

Artsemestr zima 2014, Ateliér ilustrace a grafiky

A na závěr si dáme relax v kavárně, kterou u příležitosti Artsemestru v Galerii UM provozuje Original Coffee. V jejích prostorách jsou zároveň vystavené překrásné plakáty, k prodeji jsou ale bohužel jen některé z nich. A zrovna ne ty, které bych chtěla.)

Kavárna v Galerii UM otevřená u příležitosti pořádání zimního Artsemestru, který potrvá do 20. února.

WebRep

currentVote

noRating

noWeight

Nestíhám. Pracuju doma.

Možná jsem vám to ještě neříkala, ale od ledna je ze mě freelancer(ka.) Dva krátké týdny přitom stačily k tomu, abych zjistila, že moje dny jsou stejně rutinní jako v době, kdy jsem každý den chodila do práce. Představovala jsem si, že když budu svou paní, začnu konečně znova kreslit, chodit na balet pro dospělé a budu mít čas na dopolední kafe s kamarády. Teď už v to moc nedoufám. Není čas. Moje dny totiž vypadají nějak takhle:

Úplná já. Hrnek u počítače a štos časáků na zemi mám taky.) Tím ale veškerá shoda končí:)

8:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Ještě není ani devět? Tak to budu ještě spát.

9:30 - Probouzím se a šátrám po mobilu. Sakra. Už je skoro deset. Měla bych vstát a začít něco dělat.

10:00 - Vstávám.

Asi tak hodinu mi trvá, než se nasnídám, polooblíknu, skoroučešu a odhodlám se začít pracovat.

11:00 - Sedám ke kompu a začnu psát. Každých pět minut přitom refreshnu mail, facebook a diskuze na nyxu. Po půl hodině se začnu těšit na to, že se blíží čas oběda.

12:00 - Začnu vařit. Od té doby, co pracuju doma, si na tom dávám hodně záležet. Při hledání zajímavých receptů mám totiž pocit, že na tom netu dělám něco užitečnýho.

13:00 - Lehám si na gauč s knížkou/časopisem/mobilem s tím, že si po obědě chvilku něco zajímavýho přečtu. Usínám.

14:00 - Rozespalá začnu stresovat, že jsem dneska zatím nic neudělala. Jdu se uklidnit tím, že hledám, co bych si dala dobrýho.

14:30 - Roluju facebookem a láduju se nutelou/sušenkama/čokoládou.

16:00 - Volá mi má láska a ptá se, jak se mi dneska pracovalo. Začnu stresovat, že bych už fakt měla začít.

16:05 - 17:30 - Poprvé za dnešní den fakt pracuju, aniž bych se nechala rozptylovat mailem/facebookem/mobilem/chutí na něco dobrýho.

17:30 - 20:30 - Věnuju se rodině a snažím se nemyslet na to, co všechno ještě dneska musím napsat.

20:30 - 24:00 - Píšu a píšu a píšu. Usínám.

Hrůza, co? Já vím. Uklidňuju se ale, že tímhle peklem si prošli všichni ti, co teď říkají, jak je život na volné noze krásný, protože je mnohem zajímavější a zábavnější. Třeba k tomu taky časem dospěju.) Pro začátek jsem se rozhodla, že budu chodit pracovat ven. Do kaváren.) 

Mám nový svetr.

Moc ráda bych se vám v něm ukázala, ale nějak se nenašel nikdo, kdo by mě v něm vyfotil.) Jak mi sluší, se ale můžete zeptat třeba Myyny, která ho se mnou v Zaře kupovala. Možná se vám v něm někdy ukáže ona, protože má stejnej:) Zeptala se mě na svolení, ale to vůbec nebylo potřeba. Za prvé je mi úplně jedno, jestli si někdo koupí to samý, záleží jen na tom, co s tím udělá, že?.) A za druhé, Markéta měla ke koupi pádnej důvod. Svetr má na sobě totiž zepředu 7 a zezadu 4, a její muž letos slaví čtyřicátiny. V roce 1974 se "narodila" taky Hello Kitty nebo Kate Moss (ta už bez úvozovek.) A já si tak trochu myslím, že nějaká designérka Zary tenhle svetr navrhla v souladu s Katiným výročím. Ale potvrzené to nemám, tak možná ne.)

Zara

Svetr vypadá docela hezky, ale děsně kouše. Čtyři pětiny akrylových vláken holt dělají své ...

Google Doodler

Být ilustrátorem je samo o sobě zajímavé, ale být ilustrátorem pro Google je v mých očích hotové terno.) Znamená to totiž, že takový kreslíř se podílí na tzv. doodles - obrázcích na hlavní straně, které pravidelně připomínají různé svátky, události a významné osobnosti. Google na to má celý tým ilustrátorů a inženýrů, kterým říká doodlers. Mezi ně patří i americká ilustrátorka Sophia Foster-Dimino, která je mimo jiné autorkou loňského doodlu ke 145. výročí založení Národního divadla. 

A doodle for the 145th anniversary of the National Theatre in Prague

Nápad na tvorbu doodles se zrodil už v roce 1998, kdy byla hlavní Google stránka ještě v Beta verzi. Zakladatelé Googlu Larry Page a Sergey Brin si pohrávali s logem Google, když chtěli oznámit svou účast na festivalu nezávislé a alternativní kutury Burning Man. Na místo druhého "O" dali figurku a vznikl tak vzkaz, že jsou "Out of office". V roce 2000 Larry a Sergey poprosili svého webmastera Dennise Hwanga, aby stvořil doodle v souvislosti s výročím pádu Bastily. První výroční logo se setkalo s příznivou rekací a z Dennise se stal Google's chief doodler, který začal řídit nový doodlers tým. Mně samozřejmě nejvíc baví doodly spojené s uměním nebo zaměřené na děti. Třeba když Google  připomněl zahájení vysílání Večerníčku (2. ledna 1965) nebo 90. výročí od narození ilustrátorky Heleny Zmatlíkové.

Doodle Večerníčku z 2. ledna 2011. 

Doodle k výročí narození Heleny Zmatlíkové z loňského listopadu

Ale zpátky k Sophii, která za mnoha doodly stojí. V rozhovoru pro Design Sponge o své práci snů mluví moc hezky. Líbí se jí, že si díky tématům, na kterých pracuje, rozšiřuje obzory, a poznává tak život a tvorbu zajímavých umělců. Práce doodlerů je totiž tak trochu i novinářská. O každém výročí nebo osobnosti, které musí výtvarně zpracovat, je potřeba zjistit co nejvíc informací, aby prostředníctvím ilustrace vystihli jejich podstatu. Doodle tým má sice k dispozici určitý plán, ale témat je hodně, času málo, a tak je tahle práce do jisté míry i poměrně stresovou záležitostí. Pokud máte vy sami nápady na nějaký Google doodle, který připomene konkrétní (ne příliš profláklou.) událost, zkuste své štěstí, a napište svůj tip na proposals@google.com. Já to taky udělám.)

A jak se Sophie ke své práci dostala? No samozřejmě, že přes kámošku.) Její spolužačka z Rhode Island School of Design Jennifer Hom, která jako doodler (mrkněte třeba na její animovaný doodle k výročí Freddieho Mercuryho) pro Google už nějakou dobu pracovala, si od ní vzala na ukázku portfolio, a ruka byla v rukávě:) Sophie i Jennifer (rozhovor s ní si zase můžete přečíst na webu grafického studia We) jsou obě hrozně talentované. Kromě svých doodles se věnují také vlastní tvorbě, která v případě Sophie zahrnuje i komiksy.

Matka a dcera by Sophia Foster-Dimino.)

Hodně comicsově kreslí i Jennifer, kterou ke studiu ilustrace motivovala maminka. Ta je ale hodná.) 

Z blogu Jennifer Hom.

A na závěr pro vás mám jednu skvělou zprávu. Pokud se vám dnešní obrázky líbily, můžou být vaše. Teda ne úplně všechny a ne zrovna zadarmo, některé si ale zkrátka a jednoduše můžete koupit.) Jennifer své obrázky prodává tady, obrázky Sophie najdete v komiksu Mother a Google doodles jsou ve formě plakátů k prodeji zde. So enjoy a kdyžtak dejte vědět, co byste si přáli. Já mám asi jasno ... potřebuju se totiž připravovat na Domčinu pubertu.)

Mother

Made in Poland

V Polsku jsem nikdy nebyla a informace o téhle zemi mám jen zprostředkované. V pubertě mi o ní říkala má sestra, která s jednou Polkou chodila v Anglii do školy. Jmenovala se Aňa, byla moc hezká a taky bohatá. Pamatuju si, jak jsme byly fascinované tím, že její dům připomíná malý zámek, a že si její maminka nechává každý den mýt vlasy v salónu.) V létě sestra jela Aňu do Polska navštívit a říkala, že tam člověk na každém kroku potká plno krásných blondýnek, po jejichž boku jsou samí oškliví kluci. V Anglii je to přesně naopak.) 

Typické polské holky.) Zdrojem fotky je Polish Models Blog.

Po epizodě se sestřinou kamarádkou mi Polsko několik let nepřišlo na mysl. Do podvědomí se mi znovu dostalo až v roce 2011, kdy mi Jana Vinšová z Czechdesignu řekla o výstavě Folklore is Alive! Díky ní jsem objevila polskou značku Goshico, pod kterou dvě sestry šijí vyšívané kabelky z plsti. Zaujala mě krása kabelek i sesterská spolupráce, kterou mám taky jednou v plánu.) Výstava se tehdy konala u příležitosti 20. výročí vzniku Visegrádské čtyřky. Mladí umělci z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky na ní představili jejich vnímání národního folkloru. Malgo Kotlonek z Goshica téma přehlídky naplnila výšivkou, jejíž inspirací byla vystřihovánka z dětství zdobená lidovým motivem z oblasti města Lowicz.

Kabelky Goshico tak, jak byly v roce 2011 představené na pražské výstavě Folklore is Alive! Zdrojem fotky je blog, který píše Monika Al-Anni.

O rok později se mi dostal do rukou komiks Marzi. Marzena Sowa, která se narodila o pět let dřív než já, a deset let před pádem komunismu, svému francouzskému přiteli vyprávěla o svém dětství v komunistickém Polsku. Tím přítelem byl kreslíř Sylvain Savoia, který dal knížce krásnou vizuální podobu. Můžu vám říct, že ani trochu nesouhlasím s recenzí na tomhle blogu, kde se komiksu vytýká nedostatečně zpracované politické téma a emoční sterilita. Souhlasím s ním v tom, že v knížce není tolik historie a politických souvislostí jako v Persepolis, ale dětský pohled na tehdejší situaci mě natolik dojímal, že bych ho rozhodně nenazvala sterilním. A jako vždycky, když nějaké umělecké dílo zachycuje dětské vnímání, jsem si z toho odnesla poučení pro své rodičovství. Třeba ve stripu, kdy si Marzi stěžuje, jak ji dospělí nikdy neposlouchají. "Zezačátku to jde, jsou tu, trochu se na mě dívají. Jenže pak najednou z ničeho nic mi do toho máma skočí a začne mluvit s tátou, jako by byli sami. O čemkoliv." 

Díky dětskému pohledu na věc, si můžu spoustu kapitol číst i s Domi. Baví ji hlavně ta část, kdy Marzi vypráví o školce.

V roce 2012 jsem se taky dala do řeči se svým kolegou, který má za ženu Polku. Pracovala tehdy jako šéfka sekce "visual merchandising" pro polskou značku Reserved. Neříkám, že to je obchod, kde najdete kvalitní a originální oblečení, ale na druhou stranu mám od nich už pět let černou polokošili, která patří k mým nejčastěji nošeným svrškům, a pořád vypadá dobře. A šálu od nich mi pochválila i módní návrhářka Zdeňka Imreczeová, když jsem spolu loni dělaly rozhovor.)

Šála od Reserved ve společnosti své polské kolegyně - kabelky Goshico

V prosinci 2013 jsem Polsko v souvislosti s designem zaregistrovala v novém online časopise Soffa, kde vyšel rozhovor s Dariou a Jarekem - autory projektu I love nature. Tvůrčí pár žije v malé vesnici Ratulow v Tatrách, kde ručně vyrábí krásné dřevěné doplňky do kuchyně jako jsou hmoždíře, válečky, prkénka, tácy nebo třeba i dortové podnosy. Líbí se mi, že svoje výrobky prodávají sami, a nechtějí je distribuovat přes prostředníky. Tak by to mělo být. Věci pak nebudou zbytečně dražší kvůli provizi a navíc se člověk může bezprostředně obrátit na jejich tvůrce. Ať už s poděkováním, dotazem nebo postěžováním.)

Věci od I love nature jsou vyráběny ze dřeva, které pochází ze starých stromů, plorozpadlých dřevěných chat nebo stromů určených k pokácení. Zdrojem fotek je web značky.

A koncem roku jsem si díky blogu Klara tralala přečetla o polské výstavě s názvem Wojna i Pokój, jejímž tématem byl souboj československého a polského designu 60. let. Sami kurátoři přiznávají, že Češi byli první. Oni zazářili na Expu a zavedli bruselský styl. Poláci se ale rychle přizpůsobili a krásné objekty ze skla i keramiky začali vytvářet taky. Moc bych takovou výstavu chtěla vidět naživo, ale jsem moc ráda i za zprostředkování, které nám Klárka dopřála prostřednictvím svého blogu. 

Zdroj fotek: blog Klára tralala

Letos jsem zatím narazila na dva zajímavé polské nápady. Prvním je projekt Fun in design, díky kterému si můžete navrhnout boty podle svých představ. Jednoduše si zvolíte konkrétní model a navolíte si barvy podle toho, jak se to zrovna vám bude líbit. Je to zábava a navíc: poštovné pro objednávky z Evropy je zdarma.)

Díky Fun in design si své boty můžete sladit se svou láskou ... anebo taky čekat na příjemné překvapení ...

Lásko, něco pro Tebe mám ... :)

A mým druhým letošním objevem je značka Minimalliving, která nabízí plakáty s minimalistickou grafikou. Ta zahrnuje výstižná, inspirativní i provokativní hesla v čistém vizuálním stylu. V portfoliu mají také látkové tašky a plánují prý i další doplňky, osvětlení nebo dokonce nábytek. 

Abych to shrnula: Pravidelně narážím na výsledky polské tvůrčí práce a těším se, že v tom budu i nadále pokračovat.)

Věta, se kterou naprosto souhlasím.) Zdroj fotky: magazín Bonami

By Myyna u nás doma.)

O výtvarnici Markétě Jinochové z blogu Kaleidoskop, která tvoří pod značkou By Myyna, už jste toho u mě četli docela dost.) Doteď jsem se s vámi ale nepodělila o to, jak se u nás doma vyjímají její obrázky. Dva mám já, tři Domi. Dítě je u nás zkrátka v převaze:)

Doufám, že se Myyna neurazí kvůli té hrozné kvalitě fotek, má láska zase neměla čas.) 

Mo(u)drá sova jako součást našeho lehce přeplácaného pokojíčkového zakoutí.) Obrázek Prahy je od Olívky z e-shopu.

Pokojíček ještě jednou a v něm liška a slon. Povlečení se 101 dalmatiny je prosím ještě po mně. V mých asi devíti letech mi ho koupil tatínek v Anglii a je stále jako nové.) Barevný polštářek je z e-shopu Vpokojíčku.cz. Kdybyste se chtěli zeptat, jestli jsou plyšáci stálou součástí postele, tak jsou:) To dítě už se do ní skoro nevejde:)

A na závěr můj pracovní kout, nad nímž se tyčí Japonka, a pastelové chilli papričky, které mi Myyna vyvořila na přání. Komerční variantu najdete tady.

Tak to je zatím všechno, v plánu mám ale další obrázky. K lišce a slonovi bych ráda přidala taky Puntíkaté slony nebo Kočku od Libuše Niklové. A pro sebe mám vyhlídlou Cestu kolem světa jako dokonalý příklad barevného minimalismu. Jen bohužel nevím, kam bych ji dala, protože náš byt je spíš neodvážně pastelový.) Třeba takový lišák by se sem hodil asi víc.

Co vy a autorská grafika? Zdobí vaše zdi?