Člověk má pocit, že dřív bylo všechno lepší. Čistší vzduch, zdravější jídlo, poctivější práce. Spoustu věcí se ale za posledních sto let nezměnilo. Třeba podmínky švadlen, které za nuzný plat šijí hory trendového oblečení. Začátkem dvacátého století byly hitem dámské blůzky "shirtwaist" s nadýchanými rukávy, které se způsobně zastrkávaly do sukní. Vzdušné halenky šily ve velkém švadleny v newoyrské továrně Triangle Shirtwaist Factory, které pracovaly 12 až 16 hodin denně od pondělí do soboty. Za týden práce dostávaly několik dolarů.
Švadleny pracovaly v dílnách se zamčenými dveřmi, které zabraňovaly nedovoleným pauzám. A právě neprůchozí východ se jim stal osudným, když v továrně 25. března 1911 vypuknul požár. Teprve po katastrofě, při níž zemřelo 123 žen a 23 mužů, kteří se buď udusili nebo vyskočili z vysokých pater, se začaly dít změny. Nová legislativa zlepšila v továrnách bezpečnostní standarty a mezinárodní organizace švadlen (International Ladies' Garment Workers' Union) začala silněji bojovat ze lepší dělnické podmínky.
Ve špatných podmínkách ale pracují i švadleny v novém tisíciletí. Jen už ne v New Yorku, ale v jižní Asii, kam se přesunula převážná část produkce módních řetězců. Na jejich nezdravé pracovní vytížení opět musela upozornit katastrofa, ke které došlo v bangladéšské Dháce, kde se loni 24. dubna zřítila osmipatrová textilní továrna Rana Plaza. Při nehodě zemřelo 1133 lidí a více než 2500 jich bylo zraněno.
Budova měla původně pět pater a nebyla navržena pro další navýšení ani těžké průmyslové stroje. Pracovníci na příkaz svých šéfů museli do továrny i po té, co byla na budově den před katastrofou zjištěna trhlina. Bangladéšská vláda záhy po neštěstí nechala z bezpečnostních důvodů uzavřít téměř dvacet dalších textilních továren, kterých je v zemi několik tisíc. Upraveny byly také podmínky pro odbory, které od loňského jara mohou vzniknout, aniž by potřebovaly povolení od zaměstnavatele.
Loňská nehoda je co do počtu obětí obrovskou, ale ne jedinou katastrofou v bangladéšských textilkách. Smutný osud zdejších švadlen kromě jiných neštěstí připomíná také předloňský požár továrny na předměstí Dháky, při kterém zemřelo 112 lidí. Ti podle výpovědí stejně jako newyorské švadleny pracovali v dílnách za zamčenými dveřmi. V továrně podle nalezených knih s objednávkami vznikaly produkty amerického studia Disney Pixar, nizozemského řetězce C&A, francouzského Carrefouru a švédské Ikey (zdroj Česká televize).
Bangladéš je po Číně druhým největším výrobcem oděvů na světě, kde ale dělníci dostávají extrémně nízkou mzdu. Průměrný měsíční plat zaměstnance bangladéšské textilky, mezi kterými je asi 80 procent žen, se loni pohyboval v přepočtu kolem 800 korun. Na běžné džíny z řetězce by tak bangladéšská švadlena, která je ušije za pár korun, vydělávala celý měsíc. Nuzné podmínky se zaměstnancům samozřejmě nelíbí a tak se odhodlávají bojovat za vyšší mzdy. Vlna prostestů zesílila loni v září, když se počet vládou zavřených továren zvýšil na několik set. Kabinet v rámci kompenzace zvýšil minimální měsíční mzdu na 68 dolarů (asi 1350 korun). To je určitě posun k lepšímu, částka je ale stále pod úrovní důstojné mzdy. Při její dalším navýšení ovšem hrozí přesun produkce do levnějších zemí v Africe, kde se začíná roztáčet podobně neetický kolotoč.
Dobrá zpráva ale je, že lidem přestává být jedno, co nosí, a začínají se zajímat o to, za jakých podmínek bylo oblečení vyrobeno. K povědomí o podmínkách produkce chce přispět akce Fashion Revolution, jejíž první ročník se pořádá ve čtvrtek 24. dubna - tedy v den smutného výročí. Organizátoři vyzývají lidi, aby se v tenhle den vyfotili v oblečení naruby a fotku sdíleli na sociálních sítích s označením #insideout. "Účelem této globální kampaně není jen informovat veřejnost, ale aktivně ji díky sociálním sítím zapojit do dialogu se značkami a skrze ně i se samotnými ženami a muži, kteří daleko odsud naše oblečení šijí. Díky tisícům ohlasů a "hashtagů" na sociálních sítí značky pochopí, že nám není jejich jednání lhostejné a budou muset s pravdou ven: "Kdo ušil naše oblečení?", říká koordinátorka projektu za Českou republiku a Slovensko Kamila Boudová, která se tématu udržitelné módy věnuje na webu Fashion map.
Do akce se zapojily i značky, jejichž produkce alespoň zčásti odpovídá fair traide podmínkám. Příkladem je butik Czech Labels and Friends nebo značka Zoot, která se rozhodla přímo finančně přispět. Z každé objednávky uskutečněné 24. dubna půjde 20 korun do oficiálního Fondu Rana Plaza, který příspěvky věnuje lidem postiženým katastrofou. "I díky této kampani se nyní ve firmě intenzivněji zabýváme vlastním dodavatelským řetězcem a plánujeme hlubší dialog s dodavateli o původu zboží, které prodáváme. K naší vlastní produkci (ZOOT Lokál, ZOOT Originál a DOBRO) již používáme výhradně certifikovaný textil. Nechceme být k těmto otázkám lhostejní, a proto se z vlastní iniciativy v oblasti vzděláváme, tím to podle nás začíná," uzavírá manažerka společensky zodpovědných projektů značky Zoot Kateřina Písačková.
A já k tomu jen dodávám - rozmyslete si každou koupi, zjišťujte kdo stojí za výrobou konkrétního oblečení, recyklujte, revampujte a tvořte. Hlavně ať se ta hrozivá poptávka po novém oblečení zmenší a švadleny nebudou pod takovým tlakem západních výrobců. Ať si všichni aspoň trochu vyzkouší rukodělnou práci, aby zjistili, že to je náročná disciplína, jejíhož výsledku si budou mnohem víc vážit, a budou do něj ochotni investovat přiměřené peníze. Když nové tričko stojí stovku a svetr jen nepatrně víc, je na tom něco podezřelého, a někdo za jejich nízkou cenu musel tvrdě zaplatit.