Made in Japan

Japonci jsou od dětství vedení k poslušnosti a precizním výkonům, což sice může způsobovat lehkou frustraci, ale zároveň i jisté obohacení. Člověk se mimo jiné naučí být trpělivý a soustředit se na detaily, které můžou být pro dosažení úspěchu klíčové. Znám to z vlastního života. V dětství jsem byla z nějakého neznámého důvodu posedlá tím, abych nikoho nezklamala. Rodiče, učitele, trenéry gymnastiky. Byla jsem dokonale hodné dítě, které se dobře učilo, a zodpovědně plnilo svěřené povinnosti. Dělala jsem tehdy spoustu věcí, které mi šly, protože jsem k nim přistupovala vážně a trpělivě. V pubertě jsem svůj pečlivý přístup opustila a stala se ze mě prvotřídní flákačka. Soustředila jsem se jen na svoje pocity, které jsem uspokojovala čtením ruské literatury, sledováním amerických seriálů a láskou k těm, které jsem nikdy nemohla mít. Chtěla jsem být krásná a nešťastná jako Anna Karenina, provokativní jako Lolita a bydlet v LA jako hrdinové z Melrose Place. A kdybych žila v Japonsku, svou hladovou duši bych krmila čtením mangy. To jsem sice mohla i jako Češka, ale japonský komiks se ke mně nějak nedostal. Ani filmy nebo videohry. Donedávna jsem nevěděla, o co přicházím. Pak jsem si ale pořídila svazek esejí Made in Japan zaměřený na japonskou popkulturu, který mi příjemným způsobem rozšířil obzory. 

Působivou video upoutávku na nový svazek esejí zaměřený na japonskou popkulturu, který v dubnu vydalo nakladatelství Labyrint, najdete tady. Fotka vznikla v krásné zahrádce kavárny Kidó.

Hned v předmluvě japanisty Jana Sýkory se člověk začne dozvídat, v čem spočívá kouzlo japonské kultury, která má pro celý svět magickou přitažlivost. Je to harmonie současnosti a minulosti, které nejsou oddělené, ale navzájem se prolínají. Pohled na minulost neznamená vzpomínky, ale inspiraci pro současný okamžik. Historie je tak v neustálém vývoji kdykoliv připravena nabídnout nový podnět k tvůrčí činnosti. V prolínání různých rovin jsou Japonci mistři. Umí dokonale mísit vlastní i cizí zdroje nápadů, které dokážou zpracovat jedinečným způsobem. Dívají se na stejné věci jako ostatní, ale z jiného úhlu pohledu. Vlastně hned z několika. Příkladem je kolektivní básnická forma renga, která je postupně rozvíjena dalšími autory. 

Jedinečná je i schopnost komunikace prostřednictvím obrazu. Ilustrace nejsou v literatuře podřízené textu, ale jsou s ním rovnocenné, a někdy ho mohou dokonce zcela nahradit. Díky silnému důrazu na vizuální prvky se kultura stává součástí každodenního života a je tak snadno přístupná různorodému publiku bez ohledu na jejich vzdělání či postavení. Dělení kultury na "vážnou" či "pokleslou" je zdejšímu prostředí naprosto neznámé, čímž se v mých očích zmenšuje prostor pro předsudky, kterých je v západní kultuře zbytečně moc. A proti předsudkům pomáha bojovat i japonský komiks, který zpracovává téma zakázané lásky, problémů dospívajících dívek nebo třeba stresujícího života v kancelářích. Hrdiny tak můžou být úplně obyčejní lidé, kteří žijí podobným životem jako samotní čtenáři.  

Esej o manze zpracovala překladatelka Anna Křivánková, která o japonském komiksu přednáší na Univerzitě Karlově

Takovou obyčejnou hrdinkou je i slečna Sazae, kterou v roce 1946 stvořila Machiko Hasegawa, jedna z prvních autorek mangy. I když Sazae zažívá stejně nepříjemné problémy jako většina obyvatel poválečného Japonska, v jejích příbězích nechybí vtip a nadhled, který čtenářům vnesl naději do jejich nelehkých životů. Hlavní hrdinka se postupem let mění ze slečny na manželku a matku a z moderní ženy okouzlené západním stylem života na typickou japonskou manželku, pro kterou je rodina na prvním místě. 

Comicsu  Sazae se prodaly desítky milionů kopií a já se o něm dozvídám až teď.)

Ukázka z knížky Made in Japan, úryvek o Sazae najdete tady.

Další eseje nabízí pohled na japonský film, animovanou tvorbu, videohry a otaku (označení pro vášnivé fanoušky anime seriálů a manga komiksů). Všechny pro mě byly zajímavé a to včetně her, do kterých se mi nejdřív vůbec nechtělo. Přece jen mám ale doma herního maniaka, který zrovna jednu japonskou hru právě hraje. Jmenuje se Dark Souls II a jak jsem se v knížce dočetla, jde o RPG, kdy se k cíli dostanete obrovským úsilím po malých krůčcích. Musíte porazit několik bossů, k čemuž potřebujete určité dovednosti, které si postupně natrénujete v boji proti slabším nepřátelům. Jak píše autor eseje Jan Miškov, RPG hry odráží japonské vnímání cesty k úspěchu, kdy lze odměnu získat jen díky chytré taktice spojené s vytrvalostí. To je jistě pravda a já si to budu stále opakovat. Možná se tak vrátím k mému pečlivému přístupu z dětství a po dlouhých letech flákání zase dosáhnu nějakého úspěchu.)

Skoro žádný hry nehraju, ale občas se ráda koukám, když hraje má láska. Jednička Dark Souls byla vizuálně nádherná, na surovější dvojku se chodím koukat jen z donucení. Kdyby ale hrál Ókami z roku 2006 o putování bohyně Amaterasu v těle bílé vlčice, která malováním mění svět, dívala bych se pořád.) Foto: FB hry

WebRep

currentVote

noRating

noWeight